Výprava do Vodňan (30. května – 1. června 2025) – Skautské středisko Zlatá stezka Prachatice

Víkendovka pro benjamínky, vlčata a světlušky z oddílu Orin.

V pátek 30. května jsme se sešli na vlakovém nádraží, abychom vyrazili na víkendovku do Vodňan. Počasí bylo dušné a předpověď slibovala bouřky, takže bylo nač se těšit. Chvíli jsme váhali, jestli potřebujeme pomoc některého z tatínků s odvezením spacáků, ale nakonec jsme se shodli, že máme dobře zabalené batohy a komu se do něj nevešel spacák, snadno ho unese v ruce.

Cesta vlakem trvala jen slabě přes půl hodiny, takže byl sotva čas zbaštit svačinu. V Bavorově to chvíli vypadalo, že půjdeme zbytek cesty pěšky, ale nakonec si jen náš tehdejší pak strojvůdce vyměnil mašinku s druhým, který přijel v protisměru, a s mírným zpožděním se jelo dál.

Na vlakovém nádraží jsme se pozdravili s vodňanskými skautkami, které naopak nastupovaly a pokračovaly dál směr Číčenice. Chvilku jsme licitovali, jestli jdeme na nedalekou pouť, nebo raději na faru, kde jsme měli být ubytovaní, ale nakonec vyhrál zdravý rozum a nedostatek peněz.
Na faře nás uvítal místní farář pan jedna Turek, který se ukázal býti strýčkem naší Kiwi. Ta spolu s Křegrem měly ale dorazit až později po svém baletním vystoupení.

Jali jsme se vybalovat svou bagáž a s velkou radostí zjistili, že v jednom z pokojů je prima lezecká stěna. O aktivitu na celý víkend tím vlastně bylo postaráno. Během vybalování a lezení už dorazili také Jáchym s Cilkou. Po nezbytném otestování našich lezeckých schopností se Danka ve společnosti 3 strážců benjamínků vydala na nákup a my ostatní jsme šli prozkoumat nedaleké hřiště, kde jsme kromě prolézání zvládli i pár her. Po návratu se nákupní skupina věnovala vaření večeře a my ostatní, již posílení o baletní duo, jsme kromě opětovného lezení zkoušeli i uzlování a také hru na Medvěda. Večeře byla dosti pozdní, a proto byl po ní čas už jen na krátké povídání a hajdy do hajan.

Dle očekávání se plánovaný budíček v 7:30 stal zbytečným, protože kluci se vzbudili už minimálně o hodinu dřív a nezvládli krotit svůj hlas a temperament natolik, aby nevzbudili i zbytek osazenstva. Za odměnu pak šli připravovat snídani = mazat bulky s máslem a sýrem nebo salámem.
Po snídani jsme si zahráli pár hříček ve společenské místnosti a pak nastal hlavní hřeb programu – dorazila Terka. Spolu s ní jsme kolem půl desáté vyrazili k rybníkům a stezku Čápa a hub. Počasí slibující bouřky bylo vysilující, tady nám postupně přestalo být do zpěvu, nadále však byla síla na štěbetání. U ohniště na začátku stezky jsme chvíli spočinuli a posvačili a pak už jsme se jali prozkoumat všechny houby a další dřevěné atrakce, které stezka nabízí. Kromě nich jsme na cestě našli i nešťastného mrtvého ježka, který se samozřejmě okamžitě stal středem naší pozornosti. Blechy si snad domů nikdo neodnesl. Cesta vedla po většinou lesem a tak se počasí dalo ještě celkem snést. Danka nás průběžně motivovala zvídavými otázkami a soutěžemi.

O co příjemnější byla cesta lesem po stezce, o to náročnější byla cesta ulicemi Vodňan zpět. Nepomohly ani myšlenky na stavění sněhuláka. Nakonec však všichni zdárně došli a mohli si dopřát zaslouženého odpočinku. Ten trval asi tak 5 minut, než se první nezmarové opět pustili do zdolávání lezecké stěny, následování všemi ostatními.
K obědu byl opečený salám s bramborem a až na jeden talíř jídlo všude zmizelo bleskovou rychlostí. Rodičům schválně neprozradíme, čí ten talíř byl.

Po obědě, který byl díky výletu opět o něco pozdější, jsme se opět vydali ven, ale tentokrát jen kousek, na náměstí, kde jsme měli za úkol po skupinkách prozkoumat, co všechno se na takovém náměstí dá najít. Kdo měl kapesné, využil přítomnosti obchůdku a koupil si nanuk, či jinou drobnou ňamku. Po návratu byl vyhlášen úkol o nejlepší pantomimicky předvedenou pohádku a tak jsme se věnovali dramaturgickým přípravám. Kiwi, Ťapka a Kristýnka zatím nachystali k sváče jednohubky a hned v zápětí se Danka s pomocí benjamínků pustila do přípravy palačinek.

My ostatní jsme využili příjemného stínu ve farní zahradě a vrhli jsme se na ne zcela mírumilovnou činnost, tedy vybiku, takzvaně nekonečnou. Moc se netýmovalo a někteří jedinci byli jako terče velmi oblíbení. Zvláště Terka si pozornost užívala naplno. Jako nejobtížnější terč se ale nakonec ukázala Ťapka. Před úplným vyčerpáním nás zachránilo až spásné přivolání k večeři.
Palačinky byly s marmeládou nebo skořicí a zakysanou smetanou a tentokrát nezbyl v talířích ani malý kousíček.

Po večeři přišel čas na slavné pantomimické vystoupení. Shlédli jsme tak pohádky O červené Karkulce, Jak pejsek s kočičkou vařili dort a O Jeníčkovi a Mařence. Všichni odvedli tak dobrý výkon, že se nezávislé porotě podařilo všechny pohádky identifikovat na první pokus.
Před devátou hodinou jsme pak věnovali péči svému tělu a hlavně chrupu a s čtením či vyprávěním příběhů jsme se ponořili do spánku.

Ranní hřmění nás nikterak nestresovalo a kluci, kteří se sice vzbudili o něco později, než v sobotu, ale stále půl hodiny před budíčkem, tentokrát svůj hlas i temperament ovládli dostatečně. Snídani nám připravily Křegr s Lištičkou a Vlčákem. Velký zájem byl o čokoládové kuličky, ale ani medové mysli nepřišlo na zmar. Protože dopoledne měla na faře probíhat farní kavárna, bylo naší hlavní činností uklidit kuchyni a jídelnu a zabalit si svoje věci. Následně jsme se ve společenské místnosti opět věnovali soubojům holek proti klukům. Po nich jsme důkladně zametli naše pokoje a rozhodli jsme se, že zbytek času, než dostaneme kuchyň k dispozici k vaření oběda, strávíme venku na zahradě.

Nejprve jsme si dopřáli piknik s mrkvičkou a tousťákem s paštikou nebo pomazánkovým máslem, při němž Danka opět nenechala zahálet naše mozkové závity, načež jsme se opět vrhli na vybiku. I bez Terky, která odjela už v sobotu večer, bylo o napínavé souboje postaráno a dokonce jsme při ní trochu zmokli, což efektivně navýšilo klouzavost travního povrchu našeho dočasného hřiště.

V mezičase se podařilo znovu obsadit kuchyň a uvařit těstoviny. Když se k nim pak přidal mák nebo tvaroh (či oboje) a rozpuštěné máslo, byl oběd zajištěn ke spokojenosti všech přítomných.
Pak už zbývalo jen dotáhnout úklid chodeb a záchodů a vyrazit na vlak. Samotná cesta se nakonec ukázala jako nejnáročnější úkol dne, neb počasí, nadále pouze slibující bouřku, bylo zničující. Vše ale dobře dopadlo a všech zbývajících 13 členů expedice (5 dezertérů odjelo s rodiči, prarodiči nebo rodinnými známými už o něco dříve autem) dorazilo zdárně na vlakové nádraží.

Zpoždění vlaku nebylo velké a cesta zpět opět utekla rychle, takže jsme si sotva stihli trochu popovídat.
Na vlakovém nádraží na nás už čekali nedočkaví rodiče lační po vyprávění nejnovějších zážitků. Tím skočila výprava vlčat, světlušek a benjamínků z oddílu Orin na faru do Vodňan.