Tak takhle nějak to bylo: Sobota ráno, nádraží, Vlci, Lvíčci, Vydry a doprovod pohodlně usazení ve vláčku. Sotva se dal vláček do pohybu, pár hladovců hned začalo vybalovat svačinky, ale než si stihli pořádně ukousnout, už jsme vystupovali. Ještě u zastávky jsme si rozdali čísla do mlhy a po několika neúspěšných zkouškách jsme se konečně vydali na namáhavý výstup k Rohanovu. Cestou jsme se trumfovali v tom, kdo pozná nejvíce stromů, dávali si hádanky a vzájemně se povzbuzovali v pochodu, protože cesta vzhůru byla náročná a kyslíku rychle ubývalo.
Když jsme kónečně s mnoha přestávkami vystoupali k rohanovskému rybníčku, snažili jsme se ve vodě zahlédnout vydru. Ovšem jen do té doby, než za námi přišla Matýskova babička a uvedla hlášku o vydře na pravou míru. Prý v rybníce už není a vydra to taky nebyla.
Honem ještě pořídit důkazní foto u cedule ROHANOV a vzápětí jsme pokračovali po cestě směrem dolů. Cesta vzhůru byla totiž osazena dopravní značkou „opravdu slepá pozemní komunikace“.
Ve chvíli, kdy ti největší loudové změnili své tempo na -1 km/hod, obdržel každý voskovku a papír a bojový úkol obkreslit kůru stromu. Úkol se zdál být snadný, výsledek tomu ale moc neodpovídal. Byli i tací, kteří kůru pokreslili, a papír k tomu vůbec nepotřebovali. Patrně budoucí kreativci. Ještě jsme po družinkách nasbírali 5 určených přírodnin a pak už bylo třeba přidat do kroku, abychom stihli být včas zpátky. Opozdilce jsme popoháněli hlasitým „Kikirikí! Kdo jde za námi, je zmoklá slepice.“ Jenže s největšími loudy to ani nehnulo.
V pravé poledne jsme konečně dorazili k chatě na Kandláku. Tam už čekali rodiče napjatí očekáváním, zda jejich potomek došel do cíle nebo cestou padl vysílením.
Na výpravu do divokých libínských hvozdů se vypravili a nakonec se i vrátili:
Za Vlky Jáchym, Jupí, Morčátko, Peťa, Radek, Superkřeček, Tygřík a Vydrýsek,
za Lvíčky Honzík, Kubík a Matýsek
za Vydry Gábinka, Rozinka a Viki
a těžce zkoušený doprovod David a Dana.
